Erasmus

Na přelomu listopadu a prosince naši školu navštívila v rámci programu Erasmus skupina Turků. Šlo o pět děvčat a pět chlapců ve věku 14 let a jejich čtyřčlenný pedagogický doprovod včetně pana ředitele. Žáci z bakovské školy, kteří se spolu se svými rodiči rozhodli stát se hostitelskými rodinami, se uprostřed týdne vydali speciálně vypraveným autobusem do Prahy na letiště, aby svoje kamarády, které do té doby znali jen díky sociálním sítím, přivítali. Během cesty do Bakova měly děti možnost se trochu poznat, bylo zajímavé pozorovat jejich prvotní ostych, většina z nich totiž poprvé použila angličtinu pro konverzaci s cizincem, ale už během cesty byl slyšet smích, to když se chyby v angličtině objevily na jedné nebo druhé straně nebo když se někomu opravdu povedl dobrý „joke". Na příjezd autobusu už u školy čekali netrpěliví rodiče českých dětí, aby „jednotýdenní adoptivní děti" odvezli do svých domovů, které se nacházely i v okolní Bakova, což bylo určitě velkým zpestřením pro tureckou návštěvu z velkoměsta.
Turecké děti strávily 3 dny v naší škole, vyzkoušely si role učitelů, když našim dětem na 2.stupni prezentovaly svoji zemi, město nebo zakladatele své země. Když už nepadaly žádné doplňující otázky, zasáhli pohotově turečtí učitelé třeba s učením jednoduchých tureckých slovíček. Ve škole se společně peklo české vánoční cukroví a turecká slaná kolečka. Děti se učily navzájem turecké i české tance. Na 1.stupni si Turci užili Mikuláše, nadílku i zdobení stromečku. Dalším zpestřením byly celodenní výlety do Kolína a Prahy, dokonce také návštěva zámku Sychrov mimo sezónu.
Velký dík patří rodinám, které se postaraly o turecké děti, vytvořily jim opravdový domov, vozily je sem a tam, chystaly pohoštění a během volné neděle vzaly na výlety. Tato akce se konala poprvé v naší škole, poprvé i pro mě, vznikla poměrně na poslední chvíli bez možnosti si všechno důkladně připravit a promyslet. Myslím si, že se nakonec povedla a že hodně nezapomenutelných a pozitivních zážitků bylo na obou stranách. Děti překonaly ostych z používání cizího jazyka, zjistily, že je dobré a nutné ho umět. Co mě samotnou nejvíce dojalo, bylo loučení poslední den. Ten smutek, ty slzy! Jak krásná přátelství dokázala vzniknout v průběhu jednoho týdne!
Poprosila jsem hostitelské děti a rodiny, aby zkusily popsat, co jim pobyt tureckých dětí dal, co na ně nejvíc zapůsobilo a jak by tuto zkušenost zhodnotily. Zde jsou jejich postřehy, někdo se vyjádřil stručně, jiný se rozepsal:
Lucka Hejlová, 9.B:
Týdenní sestry
Když nám ve škole paní učitelka řekla o návštěvě tureckých žáků s možností ubytovat tureckou žákyni na týden u nás doma, hned jsem věděla, že do toho jdu. Vybrala jsem si dívku jménem Merve. Byla mi sympatická už na fotce. A když jsem ji uviděla v Praze na letišti a prohodila s ní první slova, jen jsem se utvrdila v tom, že jsem si vybrala velmi dobře. Merve mluvila dobře anglicky, byla moc milá, hezká a hodně jsme si rozuměly.
Turečtí žáci během dopoledne navštěvovali různé vyučovací hodiny na druhém stupni a odpoledne jsme se scházeli v komunitním centru. Tam jsme hráli hry pro utužení nového kolektivu. Věděli jste, že v Turecku mají žáci na školách předmět, ve kterém hrají hry? Ne? Tak teď už to víte.
Třetí den jsme utekli ze školy trošku dříve, neboť jsme pospíchali na vlak. Naší finální destinací byl zámek Sychrov. My, české děti, jsme měly vlastního průvodce, který nám vyprávěl v češtině, a turečtí žáci učitelé druhého, který mluvil anglicky. K večeru jsme neplánovaně u nás doma ubytovali druhou tureckou dívku jménem Azra. Bylo to trošku náročnější, ale zvládli jsme to.
V sobotu jsme byli na společném výletě v Kolíně. Viděli jsme kostel sv. Bartoloměje jak z venku, tak zevnitř. Opět měla každá skupinka vlastního průvodce, se kterým jsme zašli i do místní kostnice. Nakonec jsme navštívili Kolínskou řepařskou drážku. Po návratu jsme si s Merve a Azrou prošly Mikulášskou cestu u nás v Ptýrově. Cesta z Braňky byla osvětlena svíčkami až na Ptýrov ke kapličce, kde naděloval Mikuláš. Holkám se to moc líbilo. Po náročném dni jsme zajeli do Mnichova Hradiště do Kebabu pro jídlo. Tam jsme se potkali s další rodinou. Vzali jsme si jídlo s sebou a nejedli jsme se všichni společně u nás doma. Pak jsme hráli různé hry a skvěle jsme si večer užili.
V neděli dopoledne jsme si jeli prohlédnout Hrnčířský dvůr ve Zvířeticích. Děvčata si vybrala nějakou drobnost na památku a společně jsme se vyfotily ve fotokoutku. Odpoledne jsme vyrazili do Liberce do Jump arény ještě s dvěma dalšími rodinami. „Bombově" jsme se tam vyřádili. Na závěr jsme jeli všichni na společnou večeři. Ty moje dvě holčiny chtěly poznávat naši zemi hlavně skrze jídlo. Takže Merve si s radostí vychutnala „smažák" a já s Azrou kuřecí řízek.
Poslední den u nás ve škole nám turecké děti ukázaly jejich národní tanec a my jim zase naše prezentace o České republice. V komunitním centru jsme se dívali na tureckou komedii a českou pohádku. Podívali jsme se na nějaká videa o naší historii a vysvětlili, co se zde v minulosti dělo. Závěr patřil pohádce O makové panence a tureckému měsíci, samozřejmě jsme museli vysvětlit, o co tam šlo.
V úterý jsme byli na celodenním výletě v Praze. Podívali jsme se do katedrály sv. Víta a všem Turkům se velice líbila. Přešli jsme Karlův most a pokochali jsme se sochami. Na Staroměstském náměstí jsme měli rozchod, ale většina z nás šla třeba na trdelník s teplým čajem. Dali jsme si společně tradiční český oběd a poté už se výlet začal chýlit ke konci. Poslední večer jsme zakončili v restauraci a skvěle jsme si popovídali u zmrzlinového poháru a kroket.
Ve středu ráno jsme naposledy společně posnídali a ve škole jsme se všichni rozloučili. Musím přiznat, že došlo i na slzy. Jsme stále v kontaktu a já doufám, že se s tureckými kamarády příští rok znovu setkáme.
Filip Segeč, 7.C:
V neděli jsme dostali volný den s Turky a měli jsme je vzít někam na výlet nebo s nimi nějak strávit čas. My jsme byli na motokárách v Praga Aréně, kde to jak mě, tak Ardu (tureckého kamaráda) moc bavilo. Hodně jsme si to užili a doufali jsme, že si to někdy zopakujeme. Z arény motokár jsme následně jeli do Národního technického muzea. V muzeu bylo hodně různých zajímavých věcí, které se nám líbily, a mohli jsme si je vyzkoušet. Společný týden jsme si velmi užili a doufáme, že si to někdy zopakujeme.
Vítek Černý, 9.B:
Můj kamarád z Turecka se jmenuje Deniz je o jeden rok mladší a o dost menší než já, takže jsme tvořili docela legrační dvojici. Je to fajn kluk, hráli jsme spolu karty, ale hlavně šachy. Seznámila se s ním celá naše rodina i s jeho maminkou, protože doprovázela skupinu tureckých dětí jako učitelka. Jsem také rád, že jsem si „provětral" angličtinu v praxi, zjistil jsem, že na ní ještě musím hodně zapracovat. Byla to pro mě velká zkušenost.
Jakub Hradiský, 9.C:
Uvědomil jsem si, že Turci mají úplně jinou kulturu, chování a život. Nejlepší zážitek byl, když jsme se večer sešli se všemi dalšími Čechy a s Turky u táboráku, kde jsem poslouchali písně z jejich kultury a naoplátku jsme jim pouštěli známé české písně a přitom opékali buřty.
Bajerovi, rodiče Jaroslava Bajera, 7.A:
Na rodičovské schůzce jsme byli informováni paní asistentkou Šenkýřovou o výměnném pobytu tureckých dětí a o dvou chlapcích bez střechy nad hlavou. S manželem jsme se dohodli, že máme zájem a měli jsme si vybrat, kterého chlapce chceme. To jsme přece nemohli udělat, aby jeden zůstal neubytovaný, bez rodiny. Doma jsme všechno připravili na návštěvu dvou chlapců.
Příjezd byl 30.11., posledního v měsíci, kdy se koná tradiční Baráčnické opékání buřtů na Malé Bělé. Něco českého, pravého. Kayrovi a Erenovi se to moc líbilo. Druhý den se zase všichni sešli u nás na dalším opékání buřtů. Z našeho altánku se ozývala turecká i česká hudba a smích.
V sobotu po kolínském výletě řádili na Zvířeticích andělé a čerti, tam jsme s nimi nemohli chybět.
V neděli jsme jeli do Bělé pod Bezdězem, kde jsme navštívili mini ZOO, prolézačky a další atrakce. Kluci se vyblbli jak malé děti. Na náměstí jsme udělali pár památečních fotografií a zakoupili kebab. Poté jsme navštívili hrnčířský dvůr na Zvířeticích, kde jsme koupili zvoneček s nápisem Bakov a podkovičku s nápisem „PRO ŠTĚSTÍ". Občerstvili jsme se před další vlnou zábavy. Jelo se do Liberce do Jump arény, kde se k nám přidaly ještě další dvě rodiny. Celý krásný den jsme ukončili deskovou hrou UBONGO.
Turečtí chlapci nás navštívili v předvánočním období, proto je u nás v pondělí zastihla návštěva Mikuláše, anděla a čerta. Jaroslav zazpíval českou a chlapci tureckou píseň, nevím, kdo byl víc překvapen. Nadílka byla bohatá a co dodat?
Chlapci byli zdvořilí, hodní a vlastního syna jsme nepoznávali, jak byl pozorný. Děkujeme za zkušenost s cizími dětmi.
Nella Kuráková, 8.B:
Když to shrnu, byl to ten nejlepší týden mého života, nejde ani popsat slovy, jaké to bylo. První den, dva jsme si sice moc nesedly nebo spíše se prostě moc nebavily, ale pak najednou jsme si začaly rozumět až moc a ten zbytek dní utekl tak moc rychle, až to bylo neskutečné. Ty dny, kdy jsme se začaly bavit a všichni se sbližovat, jsem si uvědomovala, že mi asi budou chybět. A je to tak, opravdu mi chybí. Protože všechny zážitky s nimi byly moc hezké, dokázali pobavit a všechno, ukázali, že i přestože jsou z jiné země, jsou skoro stejní jako my, ale zároveň v něčem i rozdílní. Ukázali mi spoustu věcí a dali mi toho hodně do života a jsem za to vděčná. Jsem hrozně ráda za to, že jsem na to tehdy přistoupila, abych si k sobě domů tureckou žákyni vzala. Teď jediné, co bych asi opravdu chtěla, je, abychom zase my letěli za nimi a viděli, jak žijí oni.
Tereza Drahá, 8.B:
Týden plný zážitků, legrace a pohody
Ze začátku měl každý strach, jestli si budeme rozumět, ale nakonec se ukázalo, že ano. Malinko jsme se lišili náboženstvím a kulturou, ale nic hrozného, myslím si, že si to každý užil. Učili jsme je pár českých slov a oni zase nás turecká slovíčka, byla to legrace. Podívali jsme se s nimi do Kolína a Prahy, což se jim strašně líbilo. Taky jsme dělali různé aktivity, šíleně jsme si tu na ně zvykli. Strávili tu s námi poměrně krátkou dobu, což nám je líto, jejich návrat domů byl pro některé z nás těžký, moc nám chybí. 

Za ZŠ Bakov nad Jizerou Ing. Marta Šenkýřová, koordinátorka projektů Erasmus a asistentka pedagoga v 7.A